Nově

zobrazit: vše | události | zápisník

Jako reakce na fejeton v Lidovkách Jak spasit developera přišla tato reakce od tiskového mluvčího developerské společnosti CPI, a poté její dementi. Pěkný pohled do útrob firem, které rozhodují o tom, co se bude v Praze stavět a co bourat.

02. 03. 2014 Nezvladatelná vůle po svobodě. Od Kyjevské Rusi k Majdanu

Současné politické události mívají staleté historické a kulturní kořeny. Pokud se dnes mluví o kořenech kyjevského Majdanu, obvykle se nejde dál než k připomínání kontroverzních tradic bojůvek Stepana Bandery. V devadesátých letech jsem na pražské Filosofické fakultě přednášel předmět s názvem „Starší ruská literatura“. Když člověk prorazí pod povrch velkoruské (a sovětské) propagandy, jíž tento předmět dříve většinou sloužil – postupně se mu vyjeví fascinující, zákrutovité a kruté dějiny onoho prostoru „na východ od Polska“, v němž se zrodila nejen kultura a identita ruská, ale také od ní dosti zásadně odlišná kultura a identita ukrajinská, a taktéž běloruská.

Všechny tři kultury se hlásí k dědictví Kyjevské Rusi – raně středověkého státu, který byl sice okrajovou, ale přece jen „standardní“ součástí Evropy. I české země s ním byly provázány dynastickou výměnou princezen (kníže Vladimír měl podle Nestorova letopisu hned dvě manželky z Čech) a církevní výměnou světců (Ludmila a Václav byli ctěni v Kyjevě, Boris a Gleb na Sázavě). Kyjevská Rus zanikla ve 13. století pod útoky Mongolů. Jejím posledním politickým výhonkem zanikla bylo nejzápadnější Haličské knížectví, zvané též Červená Rus.

Jeho vládce Danilo Haličský, se heroicky a donkichotsky rozhodl vybojovat zpět svobodu Kyjeva a celé Rusi a byl ochoten spojit se k tomuto cíli i s pohanskou Litvou, i s katolickým Západem. Danilo Haličský je (po Jaroslavu Moudrém) prvním východoslovanským – či, chceme-li již, anachronickým termínem „ukrajinským“ - panovníkem evropského formátu a evropských zájmů. Pochopil, která je nejdůležitější síla tehdejšího Západu, jednal několikrát s papežem, přiměl ho k vyhlášení křížového pochodu proti Mongolům a roku 1255 dokonce přestoupil ke katolicismu a přijal od papeže královskou korunu a titul „rex Russiae“. Žel, pomoc Západu zůstala u slov a slibů a Danilův osamocený pochod proti Mongolům nemohl neztroskotat. A tak jediným výsledkem Danilovy aktivity zůstala trvalá orientace Haliče – neboli dnešní západní Ukrajiny - na Západ.

Česky nedávno vyšel v nakladatelství Argo Haličsko-volyňský letopis, který líčí především dobu vlády Danila i následující dobu vlády jeho synů – mezi jiným onoho Lva, podle kterého Danilo nazval nově založené město Lvov. Úvodní studie Jitky Komendové k českému překladu komentuje, jak se v letopisu projevuje otevřenost haličského prostředí západnímu světu.

„Litevsko-ruský“ patriotismus

Během 14. a 15. století se většina území bývalé Kyjevské Rusi ocitla pod vládou polsko-litevského soustátí – a tudíž opět v ambitu západní kultury. Rzeczposzpolita byla útvarem nábožensky i národnostně mimořádně tolerantním: Vedle Poláků, Litevců a východních Slovanů se zde usidlovali Židé, Arméni a Němci, po pádu Cařihradu hojně i Řekové, a ti všichni měli svá práva, své chrámy a své školy. Polský katolický element byl však přece jen nejsilnější a proto východní, „postkyjevská“ část říše postupně podléhala jeho vlivu. Východní Slované se nicméně cítí „litevsko-ruskými“ patrioty, podporují postup Rzeczposzpolity na východ a doufají v sjednocení všech bývalých kyjevských zemí pod její vládou.

Pro období od 14. století přinejmenším do poloviny 17. století nutno mluvit ne o jednom Rusku, ale o dvou Ruskách, západním a východním. Litva je „západním Ruskem“, které je pod vlivem Polska, což společensky znamená i princip parlamentarismu, stavovské šlechtické demokracie a „malého státu“. Naopak stát na východě, s centrem v Moskvě a (do 15. století) pod vlivem Mongolů, je Ruskem, ve kterém vládne princip autokracie čili samoděržaví a „velkého státu“.

Západní Rus se v 16. a 17. století připojuje jako nejvýchodnější výspa k evropskému kulturnímu dění. Mladí muži ze Lvova či Polocku jezdí studovat na německé a italské univerzity. Francisk Skoryna uskutečnil v letech 1517-1519 v Praze vůbec první východoslovanský knižní tisk (na nádvoří Klementina visí jeho pamětní deska). Kyjevský metropolita Petr Mohyla založil roku 1633 v Kyjevě první východoslovanskou vysokou školu, Kyjevo-mohyljanskou akademii. Církevní příslušností byla pravoslavná – ale kulturně a vědecky se orientovala na model jezuitských kolejí. Kyjev se pak stává centrem literárního a výtvarného hnutí, pro který se zpětně začalo užívat termínu „ukrajinský barok“ a který stojí ne nedůstojně po boku dalších „menších“ evropských baroků – českého, uherského či dubrovnického.

Navíc, západní Rus hraje ještě jednu roli vzhledem k Rusi východní, moskevské: Sem, na Rzeczposzpolitu, utíkají z Moskvy první ruští disidenti, kulturní a političtí, nacházejíce tu svobodnější atmosféru. Z řad této „nulté ruské emigrace“ je třeba jmenovat alespoň knížete Andreje Kurbského, který ve slavné korespondenci s Ivanem Hrozným obhajuje principy svobody a zodpovědnosti vladaře – proti „machiavelistickým“ koncepcím Ivana Hrozného, jenž knížeti odpovídal, že vladař může všechno, protože je to přece vladař.

„Západní Rusko“ v rámci Rzeczposzpolity má jen jeden, ovšem osudový handicap: Poláci jsou katolíci, a tedy v této době už pro Rusy heretici - kdežto pohanští a pak islámští Mongolové jsou "neutrální". Moskevská propaganda masírovala mysl východních Rusů poučkou, že Litva není Rusko, protože katolíci nejsou křesťané. Všechna pozdější ruská europofobie, fanatický antikatolicismus a antizápadnictví, ať už se jeho představitelé jmenují Dostojevskij, Brežněv nebo Putin a mluví o prohnilém papeženství nebo prohnilé buržoazii nebo prohnilé západní dekadenci, koření zde, v kulturním a politickém sporu východního a západního Ruska, Moskvy a Litvy.

Kdo je vlastně Rus?

V důsledku všech těchto antagonismů začíná i spor o to, kdo je vlastně „Rus“ a co toto slovo znamená. Obyvatelé obou států říkají: Rusové, to jest dědici Kyjevské Rusi, jsme my - a ti druzí jsou "jiní". Z hlediska západní Rusi: My jsme Rusové - oni jsou Moskalové (kterýžto výraz může být chápán jak neutrálně a popisně, tak jako nadávka, znamenající zhruba „Asiat, barbar, brutální primitiv“). Z hlediska východní Rusi: My jsme Rusové - oni jsou Litevci, a později posměšnou přezdívkou: Oni jsou Chocholové.

Vývoj v 18. a 19. století dal za pravdu těm, kteří se ukázali silnějšími - východním Rusům. Oni uzurpovali název „Rus“ v silném smyslu pro sebe a jen v přeneseném smyslu i na obyvatele západní Rusi. V ruském impériu platil oficiální název „Velká Rus“ pro Rus východní a „Malá Rus“ pro Rus západní. „Maloruština“ pak pokládána za méněcenný dialekt (velko)ruštiny. Na to reagovali vlastenci západní Rusi odmítnutím názvu „Rus“, jakož i „Malá Rus“, a zvolili sebeidentifikační název „Ukrajina“. (Paralelně pak došlo i k pokusu zformovat na západní Rusi i národ běloruský; k průhledu do jeho dějin, odlišnému od velkoruské propagandy, lze doporučit sborník Neznámé Bělorusko, vydaný Člověkem v tísni roku 2005).

Během druhé půle 17. a 18. století se západní Rus, tedy dnešní Ukrajina a Bělorusko, postupně ocitaly pod vládou Moskvy – nyní tedy „jediného“ Ruska. Bylo to jednak důsledkem výbojné imperiální politiky Moskvy, jednak ale i podporou části ukrajinských obyvatel pro oddělení od Polska, a to především z důvodů náboženských: Pravoslavná Moskva se mnohým jevila jako přirozenější patron než katolické Polsko, a to zvláště kvůli pokusům katolické církve pojmout místní pravoslavné církve do unie, jinak řečeno: spojit východní obřad s příslušností k papežské pravomoci.

Brzy po připojení části Ukrajiny k Moskvě si však místní autoři, konkrétně Mohylův žák Lazar Baranovič, začínají pro změnu stýskat na útlak Moskalů… Stesky se pak zmnohonásobí ve druhé půli 19. století, kdy se carský režim pokusí zcela zlikvidovat ukrajinskou kulturu a kdy útočištěm ukrajinské identity zůstane jen Halič a Bukovina – tedy ony regiony, patřící k Rakousku. Ostatně, i pozdější ukrajinská hymna Šče ně vmerla Ukrajina (kterýžto název je ovšem variací na hymnu polskou, Jeszcze Polska nie zginela) byla poprvé hrána roku 1864 v rakouském Lvově. A ještě se ztisícinásobí ve třicátých let 20. století, kdy stalinský režim téměř dokonale vyvraždil ukrajinskou literární elitu a kdy uměle, „za trest“ za nechuť ukrajinských rolníků vstupovat do kolchozů, zorganizoval hladomor, jehož oběti na ukrajinském venkově se čítaly na milióny… „Holodomor“ je ústřední, symbolickou událostí ukrajinských dějin 20. století, finálním argumentem všech, kdo nechtějí, aby Ukrajina ještě někdy patřila Rusku.

Mýtus o kozáckém národě

Tehdy, v půli 17. století, se ovšem věci jevily jinak. Klíčovou roli při připojení k Moskvě sehrálo protipolské povstání kozáků v čele s Bohdanem Chmelnickým. Tehdy se objevil pokus o vlastní, ukrajinskou státnost. Tehdy se také počíná národní mýtus o Ukrajině coby svobodymilovném, „kozáckém“ národě. Tak zaznívá i v hymně Šče ně vmerla Ukrajina, jejíž refrén vrcholí verši „I pokažem, ščo mi braťťa, kozackoho rodu“. Tentýž kozácký mýtus traduje i Nikolaj Gogol – světově nejslavnější spisovatel 19. století, vzešlý z Ukrajiny, který se ovšem rozhodl pro ruštinu coby svůj literární jazyk. Čtěme jeho Tarase Bulbu: To je populární „mýtus Ukrajiny“ - kozáci, kteří bojují proti Polákům i proti Turkům a Tatarům, nezávislí, radostní, hrdí a stateční, ale současně i chaotičtí, krutí a bezcílní, kteří se umějí jen opíjet a šavlovat, jinak se nudí.

Historický Chmelnický i literární Taras Bulba ukazují tedy dvojznačnost této podoby ukrajinské sebeprezentace: Ideál svobody či přesněji „volnosti“ („volja“ je další klíčové slovo ukrajinské hymny) má i svůj rub – onu „svévoli“. Všechno pozdější ukrajinské zbojnictví a partyzánství i jeho erbovní postavy – ataman a anarchistický teoretik Nestor Machno na počátku 20. let, Stepan Bandera za druhé světové války – odkazují k tomuto mýtu. Bezpochyby i v Majdanu je cosi z „kozáckosti“, z „machnovštiny“ – onen živelný odpor ke zpupnému panstvu, ona vůle po svobodě, jež ale má problém zvládat pak samu sebe, ona blízkost k násilí. Ale Majdan není zdaleka jen toto. Majdan, to je i tisíciletá kulturní paměť o tom, že Kyjevská Rus, západní Rus a Ukrajina byly a jsou něco bytostně jiného, než Moskva a ruské impérium. Že zde, v Kyjevě, vždy byla Evropa.

(Vyšlo v Lidových novinách 1.3.2014)

18. 10. 2013 Po zvažování všech okolností rozhodl jsem se: Letos znovu VOLÍM ZELENÉ.

Je to idealismus, ale není to magorství.

24. 08. 2013 Džamila Stehlíková: MCP - školou občanské angažovanosti pro mě byla Amerika

Profesor Martin C. Putna šel v čele průvodu s výmluvnou cedulí „Všichni jsme děti boží“ a vedle své exotické okouzlující společnice - nefalšované indické hidžry - se celou dobu tvářil profesorsky vážně a neusmíval se ani na výzvy fotografů. Jeho úsměvy patřily jenom jí (nebo jemu?). Prozradil mi, že pozornost lidí lemujících chodníky je pro něj zatěžkávací zkouškou a neustále cvakání fotoaparátů přímo nesnáší. Nejraději by během průvodu provedl bleskový sociologický průzkum, aby zjistil, jaké demografické skupiny se ho zúčastnily.

Zeptala jsem se pana profesora, proč tedy vyměnil roli vědce za roli občanského aktivisty v čele mnohatisícového průvodu, a to i bez ohledu na nedávnou kritiku prezidenta republiky. Odpověděl, že tomuto aktivnímu občanskému postoji se naučil ve Spojených státech. Prvního Gay Pride ve svém životě se zúčastnil v Bostonu na pozvání svého kolegy-vědce a jeho partnera, a že se tam k průvodu připojili heterosexuální studenti a studentky univerzity, aby vyjádřili podporu svým oblíbeným pedagogům. Bostonský Gay Pride byl pro profesora Putnu školou aktivního života občanské společnosti, složené z nejrůznějších menšin: „být vidět a respektovat se navzájem“.

(vyňato z článku Džamily Stehlíkové: Průvod Prague Pride - pro a proti)
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/dzamila-stehlikova.php?itemid=20749

18. 08. 2013 Hidžra s duhovou vlajkou

Dnešním světem prochází od severu k jihu dělící čára. Na západ od ní se zákonem ochraňují svazky osob stejného pohlaví a homosexualita přestává být společenským problémem. Že v zemích západního světa je ten či onen umělec či vrcholný politik gay či lesba – to je jen drobnou doplňující informací k jeho profilu. Na východ od této linie je homosexualita naopak vytlačována na okraj a pronásledována. Zákony se zde přepisují směrem k (re)kriminalizaci homosexuality. Homosexuálové jsou ve 21. století poctěni rolí „obětních beránků“, komunit, jimž se podle konceptu Reného Girarda přičítá vina za trable celé společnosti. V pohanském Římě křesťané, v křesťanské Evropě Židé, na současném Východě homosexuálové. „Pravoslavné“ Rusko, „islámský“ Blízký a Střední Východ a „křesťanská“ černá Afrika se liší v barvě své ideologie, ale notují si v rétorickém odmítání „západní zkaženosti“, jejíž inkarnaci vidí v homosexuálech. Putinův zákon proti „propagaci homosexuality“ je „měkčí“ verzí zákonů, které posílají lesby a gaye v Íránu či Ugandě až do doživotního vězení či na smrt.

V tomto kontextu je mimořádně důležité dění v té východní zemi, která je jednou z jeho duchovních i politických velmocí – ale současně je nejvíc ovlivněna kulturou anglosaskou: v Indii. Na jedné straně se Indie touží modernizovat a westernizovat, majíc ku pomoci dědictví po kolonizátorech - angličtinu, demokracii a svobodný tisk. Projevuje se to i u tématu homosexuality: Sice teprve roku 2009, byla v Indii homosexualita dekriminalizována, ale to již existovala síť gay podpůrných organizací a konaly se první demonstrace gay pride v Dillí, Kalkatě, Bombaji či Bangalore. Na druhé straně se i tady zvedá odpor nacionalistů, kteří horlí proti „západní zkaženosti“, tedy i proti homosexualitě, prý „importované“ a odporující indickým tradicím.

V odpověď přicházejí historikové a antropologové s důkazy, že i v kulturních tradicích Indie se vyskytuje řada jevů, které lze chápat v souvislosti s tím, co zjednodušeně označujeme jako „homosexualita“. Literární historička Ruth Vanita sestavila antologii Same-Sex Love in India (2000). Předvedla na konkrétních textech, že od hinduistické i buddhistické klasiky starověku přes hinduistické náboženské eposy středověku (purány) až po islámské písemnictví indické provenience existuje proud literárních svědectví o milostných vztazích mezi osobami stejného pohlaví. V předislámské Indii to nebyla přítomnost zdaleka tak masivní, jako v jiných starých kulturách, kde byly tyto vztahy vřazeny do kánonu kulturního chování (antické Řecko, středověká Persie, samurajské Japonsko). Paradoxně, literární motiv lásky k chlapcům, jež se prolíná s láskou k Bohu, zesílil v Indii poté, co ji dobyli muslimové a přenesli sem svou kulturu persko-arabskou.

Většina podob stejnopohlavních vztahů, které uvádí Vanita, má západní paralely, ať jsou to citové vztahy mezi bojovníky, eroticky prožívaná láska k božstvu stejného pohlaví, k němuž patří vyznavač (mystik Čaitanja vůči Kršnovi) či homoerotický rozměr bratrské lásky v mnišských celibátních komunitách. To se týká i jedné ze zakladatelských postav neohinduismu, Šrí Ramakrišny. Rozbor Ramakrišnovy extatické, teatrální a přitom zřejmě nevědomé homoerotiky provedl na materiálu zápisků jeho žáků Jeffrey J. Kripal v knize Kali´s Child. The Mystical and the Erotic in the Life and Teachings of Ramakrishna (Dítě bohyně Kálí. Mystika a erotika v životě a učení Ramakrišny, 1995). Kniha vzbudila zuřivost tradicionalistických kruhů v Indii – zvláště těch, které ji nečetly.

Některé podoby naopak mají na Západě jen málo paralel. K nim patří motiv „zrození ze dvou děloh“, kdy děti přicházejí na svět „zázračně“ ze dvou matek - jako by starověká Indie tajemně předjímala stejnopohlavní rodičovství, umožněné díky „zázraku“ umělého oplodnění. S motivem pracuje i moderní indická literatura, viz „dítě tří matek“ v Rushdieho románu Hanba.

Pro Indii nejpříznačnější a pro Západ i pro moderní pojetí homosexuality nejvíce šokující je koncept „třetího pohlaví“. V Kámasútře je věnována kapitola lidskému druhu, který je ve starších překladech nazýván „eunuchy“ a v novějších „homosexuály“. I dalšími texty, které sebrala Ruth Vanita, prochází motiv „bytostí mezi pohlavími“. Někdy jsou to božstva měnící pohlaví v rámci svých nadpřirozených schopností. Jindy lidé, kteří v minulé inkarnaci patřili k opačnému pohlaví a v přítomné inkarnaci převzali některé jeho vlastnosti - což je nejtypičtější vysvětlení „vzniku homosexuality“ v indickém myšlenkovém světě, pracujícím s konceptem koloběhu životů.

Tato jediná forma přežila v indické každodennosti. V ní totiž mají pevné, byť okrajové místo „hidžry“ – muži, kteří se oblékají a chovají jako ženy, někdy podstupujíce rituální kastraci. Hidžry se staly oblíbeným objektem studií antropologie. I český fotograf Lukáš Houdek vytvořil v Indii soubor portrétů současných hidžer, a i mezi hosty letošní Prague Pride je indická hidžra – a současně gay aktivistka.

Na tomto aktuálním detailu se ukazuje dvojznačnost indické tradice „třetího pohlaví“. Jde o trvalé „národní specifikum“, jež v postmoderní situaci inspiruje Západ v jeho meditacích o „proměnlivých genderových identitách“? Nebo jde spíš o stereotyp, kterému se byli nuceni donedávna podřizovat i mnozí, kteří se naopak pod vlivem západní definice homosexuality a uvolňujících se společenských norem mohou konečně definovat jako „obyčejní“ homosexuálové, netoužící proměňovat se v „třetí pohlaví“, chodit v ženských šatech a kastrovat se?

V únoru 2013 zúčastnil jsem se v Bombaji gay pridu. Základním konceptem byl podobný těm západním – duhové vlajky, politická hesla o svobodě a toleranci, trochu karnevalovosti, snad jen místo reprodukované hudby bylo živé bubnování. V jednom však byl jen a jen indický: Přítomností hidžer. Ne těch kabaretních travestitů, jaké lze potkávat na evropských průvodech – ale bytostí s překvapivou důstojností, ba vznešeností. Bytostí, které opravdu nejsou produktem „západní zkaženosti“, ale tisícileté indické tradice. Nejpůsobivější postavou celého průvodu byla hidžra už středního věku, která v čele průvodu nesla obrovskou duhovou vlajku a za celou dobu se jedinkrát neusmála. Nesla tu vlajku hrdě a oddaně, jak vlajku národní, jako prapor do bitvy. Mluveno zase v západních metaforách – vypadala jako amazonka, jako Pallas Athéna, jako božská bytost, která vykonává svůj úřad a obřad. Bytost minulosti - i budoucnosti zároveň.

(Vyšlo v Lidových novinách 17. srpna 2013, s názvem Bytosti mezi pohlavími)

20. 05. 2013 Děkuji všem za podporu!

Děkuji všem za podporu a omlouvám se, že nestačím reagovat a psát jednotlivě všem, ale snažím se...

10. 04. 2013 Zahání nenávist

A byla zas Veliká noc, a zpíval se zas všude po světě v kostelích Exsultet, starokřesťanský hymnus na Kristovo světlo a samu Velikou noc. A zas ze starého textu cosi nově vyplynulo. Zpívá se o zázračné noci mimo jiné, že „zahání nenávist“.

Kéž by bylo možné zahnat nenávist z vlastního srdce, jednou provždy ji odtamtud vyradýrovati! Ona vrací se však znovu a znovu. Jednak pro zlé náklonnosti téhož srdce. A jednak proto, že je na něj tou nenávistí zvenčí znovu a znovu chlístáno. Třeba když člověku – dobře mu tak, nemá veřejně mluviti – přicházejí kolem Velikonoc dopisy plné nenávisti. Zvláště ty, v nichž se sprostoty pojí třeba s výrazy o „Boží lásce“ nebo o „obyčejných pracujících lidech“. Jak vzdorovat přirozené reakci, jež na nenávist reagovala by zase nenávistí a roztáčela její kruh dále? I symbolický akt může být k něčemu: O Veliké noci u Martina ve zdi mačkali jsme papíry se jmény zlých náklonností do kuličky a házeli je v kryptě do rakvičky, ať jsou v ní pohřbeny. Aspoň se o to pokusit: Zahánět nenávist. Tu v sobě samých. Znovu a znovu.

I vzpomněl jsem si zase na Slavomila Hubálka, který pár dní před Velikou nocí odešel. Jak jsme se po řadu let potkávali v různých aktivistických spolcích, učili jsme se od něho mnozí to, co nepřednášel, ale v praxi ukazoval: Analyzovat zlo a nenávist v lidské duši, ale nepropadat nenávisti vůči žádné duši. Snad i proto se tolikrát angažoval v občanském odboji. Angažoval se zvláště tam, kde cítil, že jsou někteří mocidržci vedeni ve svém jednání právě nenávistí, uraženou ješitností a pomstou. Dovedl skvěle vysvětlit, někdy i krutě zesměšnit patologii těchto mocidržců (tak, jako se živil „zpovídáním vrahů“) – ale vždy pečlivě odlišoval hřích od hříšníka, nemoc od nemocného. A to je to, o co jde ve Veliké noci. Kéž to vydrží i po ní. Zahánět nenávist! Aspoň trochu…

(Vyšlo v Lidových novinách 3.4.2013)

29. 03. 2013 Těžký symbol František a velikonoční opičky

Těžký symbol František

Jak média zavelela, jak nová celebrita – jež je na rozdíl od jiných celebrit TAKÉ náboženským představitelem – ukázala, všichni se najednou začali zajímat o svatého Františka z Assisi. Proč ne, je to skvostná postava. Pozitivnější symbol si těžko představit: prostý, dobrosrdečný, sociálně, majetku se zříkající, lidi i zvířátka milující.

Obraz o každé historické osobnosti si tvoříme z historických dokumentů i z „druhého života“ v populární imaginaci. Chceme-li tedy rozumět, co vše znamenal „symbol František“, čtěme soubor raných legend Františkánské prameny (česky poprvé v římském exilu 1982). Čtěme dějiny františkánského hnutí od Agostina Gemelliho Františkánské poselství světu (česky 1948). Čtěme román Felixe Timmermanse Prosťáček boží (česky 1933), vizme film Franca Zeffirelliho Bratr Slunce, sestra Luna (1972). Poslední dva mají málo společného s historií, svědčí však o touze moderních umělců najít ve Františkovi inkarnaci křesťanství jiného, lepšího, lidštějšího.

Avšak, staré legendy i nová umělecká zpracování ukazují i františkovské dilema. Není to rozpor v jeho osobnosti, ale ve způsobu jeho uchopení, případně v manipulaci s jeho odkazem. Středověké legendy se dělí na ty „kanonické“, oficiálně schválené, a na ty „alternativní“ (zejména Kvítky), vzniklé v prostředí té větve řádu, jež chtěla radikálněji dodržovat chudobu a nevstupování do mocenských struktur – a kterou moc posléze zlikvidovala. Zeffirelliho film končí scénou, kdy papež Františkovi – dotud podezřelému provokatérovi – požehná a dokonce mu políbí nohy. Preláti v přepychových róbách jsou šokováni, ale jeden z nich šeptne: „Jen klid, to se nám taky bude hodit.“

Když se tedy někdo přihlásí k „symbolu František“ – musí počítat jak s jeho silou, tak s jeho ambivalencí. Ne, to není skepse. To je střelná modlitba.

Velikonoční opičky

K Velikonocům letos text básníka Ivana Diviše: „Po Kristově hrudi – sen trvá jen tři vteřiny – hopkají dvě opičky; z hrudi přeskočí na břicho. Tu Kristus otevře oči; zvířátka se polekají, seskočí z těla na zem, ale jedno z nich při seskoku zavadí tlapkou o bederní šerpu a shodí ji. Kristus tu leží zcela obnažen.“

Dobře, ale co to znamená? Text pochází z knihy záznamů snů Papouščí město (1988). Vykládání snů pěstuje se od starověku po hlubinnou psychologii. Diviš však předkládá šokující, do duše se zadírající obrazy – a nestará se o výklad. Nechť obraz sám působí. Tak, jak Diviš dí ve sbírce Verše starého muže (1998), a zase o Ježíši Kristu: „Jeho neslýchaný apoštolát mezi lidmi / netrval ani rok, a skončil fiaskem. / Přes to fiasko to byla a jest / jediná událost, z které můžeš vyložit / celý svůj život. Vykládáš tedy svůj život / z toho, že otec v rozhodujícím okamžiku / opustil syna, kterého poslal na svět. / Jak si to vyložit? / Výklad však ruší tajemství, / tak jako slovo věc.“

Kdo by však trval na odpovědi, proč tento text k Velikonocům, povím mu: Nemohou-li hopkat po Kristově hrudi dvě opičky – není-li pravda zjevena i obnažená a pohoršlivá – jak ji někdy nechtěně zjeví právě opičky nerozumné a pošetilé – pak Kristus nemůže otevřít oči - pak je víra mrtvá. Pak je to jen ratzingerovština, víra dobře-to-myslících zákoníků a farizejů. Jen tehdy, když se nemožné stává možným, je možná i jiná Divišova velikonoční vize - tanec s Kristem: „Pak slyším JEHO hlas: Ivane, vstaň - / teď už je všechno dobré. A všechno zlé je pryč. / Třesoucíma se rtoma, blahem přemožen, / sbírám odvahu k výslovu prosby: Pane / prosil bych si s tebou zatančit. (…) Po skončeném tanci, po té točenici úchvatné / přijímám dar: na krk jsou mi zavěšeny / všechny hvězdy co jich má celý vesmír – jen tak mimochodem - / nádavkem.“

Vyšlo v Lidových novinách 20. a 27. března 2013.

31. 01. 2013 Hořko je siónské dceři

Když kolem kráčela historie současná, zvláště když hodně dupala, Karel VI. Schwarzenberg nahlížel do Bible. Ve starém textu hledával zrcadlo nových věcí. Patnáctého března 1939, při nacistické okupaci, si poznamenal do deníku jen „Eli Eli, lama sabachthani“, neboli začátek Žalmu 22 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ – verš, citovaný Ježíšem na kříži. Při zprávě o Hitlerově smrti si zapsal verš ze Žalmu 135 „Qui percussit reges magnos“ neboli „(Bůh) jenž zahubil smělé krále“.

Současná situace jistě nemá tragiku oněch událostí. Přece však nestydatost oné drzosti a prolhanosti, jež zvítězila nad (jistě že místy topornou a amatérskou) dobromyslností; ono dovršení všech lží zpupným aktem, v němž slizký zákulisník vyskočil zpoza scény a vesele zvolal „Kuku, to já jsem to všechno připravoval!“; ono zklamání mladých lidí, z nichž mnozí si poprvé zakusili zkušenost nasazení a hořké prohry; přece to vše volá po ponoření do vln posvátného textu, zrcadla lidských podlostí a chyb i tajemných řízení dějin. I ponořil jsem se, a nalezl Pláč Jeremiášův: „Hořko je siónské dceři. / Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé žijí v klidu. / Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu, / táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. / Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí. / Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.“

Prohrálo se, a je třeba to přiznat. Nevymýšlet honem honem v průběhu několika hodin a dní, „co udělat“. Protože udělat se nyní nedá vůbec nic. Nehledat ani laciné útěchy „třeba to s Ovarem nebude tak zlé“. Protože to bude zlé. Je třeba nechat hoře plně dopadnout a působit. Až se duše vykoupe v hořkosti, až se ztiší, pak bude teprve možno přemítat, co dále. A mezitím se věnovat nějakým pěkným knihám.

(Vyšlo v Lidových novinách 30.1.2013)

23. 01. 2013 Vlajkaři jdou

O Vlajce prvorepublikové napsáno bylo leccos (naposledy Matyáš Zrno včera v LN). Těžko už se může někdo vymlouvat, že neví, jaký je rozdíl mezi praštěnou Vlajkou prvorepublikovou a udavačskou, kolaborační Vlajkou protektorátní. Tato druhá Vlajka není však jen fenomén názorový, ale také literárně psychologický a antropologický, napříč pravicí či levicí.

Jest určitý typ lidí, kteří jsou frustrováni rozdílem mezi svými ambicemi společenskými či uměleckými a mezi svým reálně pramalým úspěchem. A někteří z nich se realizují tím, že píší o těch, kdo se jim zdají úspěšnějšími. Píší zle a nenávistně. Házejí špínu, hledají hnidy, špehují, kombinují polopravdy s čirou lží anebo si prostě vůbec vymýšlejí. Nejsnáze a nejsladčeji se vymýšlejí teorie o velkých spiknutích, tajných spolcích – jezuitských, zednářských, židovských, templářských, sloužících CIA nebo Mosadu nebo KGB nebo všem dohromady. Typy udání se mění – někdy je v módě spílat Židům, někdy Němcům, někdy homosexuálům atd. atd., ale princip, „já vám odhalím strašnou pravdu o zdánlivě důvěryhodném panu XY“, zůstává.

Asi se nedá nic nadělat s tím, že takovíto autoři existují a že někteří čtenáři jim naslouchají. Jde však o to, jaké mají ve společnosti místo. Pokud je společnost stabilní, nikdo se moc nestará o to, co si tito vlajkaři do svých plátků nebo blogů píšou. Nechť si tam to mentální podsvětí páchne samo sobě. A pak bývají dějinné okamžiky, kdy se najednou těmto vlajkařům začne naslouchat; kdy jejich argumenty začnou používat i osobnosti a listy pokládané za seriózní; kdy se historikovi stane, že mu volá novinář ze slušných novin, aby si ověřil, co je pravdy na blábolu vypuštěném jedním takovým moderním „vlajkařem“, proslaveným antisemitou a zednářobijcem, a použitém v oficiální volební kampani… A to znamená, že je zle. Čas Vlajky se navrací.

(Vyšlo v LN 23.1.2013)

zobrazit vše...