Knihy

pic

Maďarský překlad knihy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Přeložil Zoltán Csehy. Doplněno o Doslov pro maďarského čtenáře.

Písně absurdní (Malvern, Praha 2016)
pic

Po nahrávkách O smrti i vesele a Písně pro Ježíše vydává MCP třetí CD. Po tématu smrti a tématu modlitby téma písňového smíchu. Drsný středověký Mastičkář, renesanční veselá zvířátka a ožralí Němci, barokní jezovitská Zapalte kacířské bludy, pohoršlivé písně ze sbírek Jana Jeníka z Bratřic a z Obrátilových Kryptadií, na závěr pak ukázky z nově objeveného rukopisu Vídeňské listy. Nahrávka je doprovozena studií Kapitoly z kulturních dějin zpívaného smíchu: o smíchu souhlasném, obscénním, karnevalovém, učeném, nonsensovém a nenávistném – a o tom, čemu a komu je (ne)přijatelné se smát. Spolu s MCP zpívá a mečí Květa Ciznerová, která také vedla nastudování a hudební režii. Hudebním hostem nahrávky je sopranista Jan Mikušek. Při případném pouštění nahrávky dětem je třeba bedlivé rodičovské rozvahy!

Písně pro Ježíše (Malvern, Praha 2014)
pic

Martin C. Putna vydává po pěvecké prvotině O smrti i vesele druhé hudební CD, opět spojené se studií o spiritualitě písňových textů: Písně pro Ježíše. Kniha představuje literární motiv osobního citového vztahu k Ježíšovi, který je inspirován starozákonní Písní Šalomounovou a rozvíjí se především ve středověké a barokní katolické mystice, v protestantském pietismu a v lidové duchovní písni. CD přináší široký výběr těchto písní: Píseň Šalomounovu v překladu J. A Komenského, Prudentiův starokřesťanský hymnus na Krista, mystického Slavíka svatého Bonaventury v překladu Jakuba Demla, drásavou Mariinu ukolébavku o utrpení Páně, pašijové a magdalenské písně Adama Michny z Otradovic, Jiřího Třanovského stesk Jako kuřátko ztracené a další ukázky z téměř neznámého repertoáru pietistických písní českých exulantů, kristocentrické písně ze Sušilovy sbírky i ohlasy těchto nálad v současných písních Miloše Rejchrta. Na CD zpívá spolu s M. C. Putnou chlapecký soprán David Cizner a soubor Musica Fresca. Mimořádným hudebním hostem nahrávky je sopranistka Irena Troupová. Nastudování a hudební režie Květa Ciznerová.

pic

Třetí svazek Spisů Jakuba Demla obsahuje beletristické texty z období let 1911–1917. Pro vzrušený styl a prudký kontrast mezi „světlým“ a „temným“ viděním světa bývají označovány jako expresionistické. Některé se staly „demlovskou klasikou“, jiné byly pozapomenuty a znovu vycházejí až nyní:

V Zabajkalí. Ze zápisků Neznámého (1912) je první verze Demlova vyprávění příběhu vlastní rodiny, ovšem v literární travestii do ruského prostředí.
Hrad smrti (1912) uvedl Jakuba Demla jako básníka děsu a smrti. Úprk labyrintem, zápasy s úzkostí a snovými přeludy.
Moji přátelé (1913) oslovuje květiny jako svědky lidského života i křesťanského obrazu světa. Tanec smrti (1914) navazuje na „temný expresionismus“ Hradu smrti.
Miriam (1916) prolíná v extatických vyznáních cit milostný a duchovní.
Věštec (1917) je dialog z let okouzlení březinovským symbolismem, vydaný knižně až v „expresionistických letech“.
První světla (1917) jsou natolik přepracovanou verzí básnické prvotiny Notantur Lumina (1908), že je nutno je pokládat za dílo samostatné.

Svazek doprovází doslov, ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.

pic

Kniha se hlásí k tradici, kterou vyznačují Havlíčkovy Obrazy z Rus, Masarykovo Rusko a Evropa a Černého Vývoj a zločiny panslavismu. Vysvětluje hlavní body ruských kulturních a duchovních dějin, jež by měl znát každý Čech, který chce rozumět tomu, co se děje v Rusku dnes. Výklad, dokumentovaný na vybraných literárních a uměleckých dílech, je veden od „předdějin“ na řeckém Krymu po současnost: od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi a od jurodivých k Pussy Riot. Na rozdíl od většiny rusistických prací tato kniha vykládá Rusko „postkoloniálně“. Ne jako jednotné dějiny ruské říše a ruské spirituality, ale jako komplex národních a náboženských tradic, které spoluutvářely prostor východní Evropy, včetně ruských „kontrakultur“ a vlivů německých, mongolských, židovských, katolických či polskolitevských. Zvláštní pozornost je věnována Ukrajině, dědici „toho druhého Ruska“.

pic

Překlady tvoří integrální část Demlova díla. Deml si vybíral autory blízké svému vidění katolicismu, především latinské a německé mystiky. Přeložené texty natolik volně prokládal vlastními komentáři, že lze mluvit nejen o „překladech mystiků“, ale i o „mystických překladech“.

Svazek zahrnuje překlady z raného období, z let 1902–1916, vydané knižně, ve sbornících Staré Říše (a částečně znovu ve sborníku Audiatur et altera pars) nebo časopisecky: dekrety papežů Pia IX. a Pia X.; polemiku starokřesťanského klasika Cypriana z Karthága; mystické úvahy a vize Hildegardy z Bingenu, Mechtildy z Hackebornu, Mistra Eckharta, Vincence Ferrerského či Anny Kateřiny Emmerichové; hagiografické spisy Život svaté Dympny, Život Ruysbroecka Podivuhodného a Život A. K. Emmerichové; mysticko-erotickou poému Slavík svatého Bonaventury; básně a prózy novodobých spirituálních autorů R. M. Rilka, Johannese Jørgensena a dalších.

Svazek doprovází studie M. C. Putny o dějinách a kulturních kontextech Demlova překládání, dále ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.
Informace o knize

pic

Martin C. Putna se poprvé představuje širší veřejnosti v roli zpěváka, dosud známé jen zasvěceným. O smrti i vesele. Písně barokní a postbarokní je kniha i hudební CD. Kniha je odborná studie o motivu smrti v textech barokní hudby, o jejich zdrojích v křesťanském i antickém myšlení a o druhém životě barokní poetiky smrti v 19. a 20. století. CD přináší široký výběr těchto písní v historickém průřezu: zrození ironické „poetiky smrti“ v raném italském baroku, groteskní „smrtí tance“ z českých katolických kancionálů (včetně dobového hitu Rozškleb se tlamo pekelná), niterné skladby J. S. Bacha, ukázky z Pohřebních písní J. J. Ryby, lidové písně ze Sušilovy a Bartošovy sbírky, „maďarskou hymnu sebevrahů“ Pochmurná neděle v novém českém přebásnění či současné pseudobarokní apokryfy (Pluky shnilejch kadávrů). Na CD zpívá spolu s M. C. Putnou chlapecký soprán David Cizner a soubor Musica Fresca.

pic

Nakladatelství Portál vydalo knihu rozhovorů s Martinem C. Putnou. Aktuálním podnětem ke vzniku knihy byl spor o Putnovu profesuru, který proběhl na jaře. Hlavním tématem knihy však není rozebírání tehdejšího sporu s Milošem Zemanem, ale přehled témat, kterými se M. C. Putna během své dosavadní dráhy odborně zabýval nebo se kterými se během životních cest potkal. V rozhovorech, které vede šéfredaktor Portálu Martin Bedřich, se tak kniha věnuje zejména nejrůznějším podobám setkání katolicismu a kultury: katolicismus a podzemní církev, katolicismus a moderní literatura, katolicismus a dědictví antiky, katolicismus v různých regionálních variantách (německé, italské, francouzské či americké), katolicismus a soudobé média i vysoké školství. V knize se připomíná rovněž pozadí vzniku autorovy knihy o duchovním profilu Václava Havla, jeho překladů ze starokřesťanského písemnictví či jeho aktivního hudebního života, který se nedávno poprvé veřejně projevil vydáním premiérového pěveckého CD „písní barokních a postbarokních“ O smrti i vesele. Kniha pak končí líčením autorova rostoucího pochopení pro kulturní a duchovní tradice českého protestantismu:
„Nechci se stát protestantem ´proti katolicismu´. Jen se tak učím protestantskou tradici jako něco, co je také součástí katolicismu v širším slova smyslu. Nikoli ve smyslu konfesním, ale ve smyslu křesťanské obecnosti. Až teď dýchám oběma plícemi!“

pic

Co bývala kdysi Florianova Stará Říše a Reynkův Petrkov a později Magorovo Vydří, to byla v devadesátých letech 20. století Rolečkova Hluboká: dům na Vysočině, ve kterém se scházejí radikální katolíci a vytvářejí stranou od moderního světa i od oficiální církve svoji „kontrakulturu“, svůj originální životní styl a svou nauku, jež se v případě Hluboké nazývá „mahájánový katolicismus“. Dějiny této skryté komunity rekonstruuje a do širších kulturních kontextů vsazuje studie Martina C. Putny. Její zašlý utopický svět evokují dobové apokryfy a meditace Aleše Rolečka a dokumentární fotografie Štěpána Bartoše.

pic

Prudentius (celým jménem Aurelius Prudentius Clemens, činný na přelomu 4. a 5. století n.l.) není jen jedním z mnoha literátů pozdní antiky. Prudentius je TÍM básníkem pozdní antiky, který nejvýrazněji přejímá a proměňuje dědictví klasické římské poezie pro novou křesťanskou kulturu. Prudentius je autorem rozměrného souboru epických i lyrických skladeb. Z nich historicky největší vliv měl ve středověku alegorický epos Psychomachia (Boj o duši). Avšak, jeho čistě básnicky nejzdařilejším a i pro moderního čtenáře nejživějším dílem je cyklus dvanácti rozsáhlých lyrickoepických hymnů (v délce asi od 100 do 200 veršů) se společným názvem Cathemerinon – doslovně „Jak jdou dny“, volněji a podle smyslu přeloženo „Kniha hodinek“.

pic

Kniha se opírá o desítky dobře dokumentovaných položek literatury, ať primární, pramenné, vyjadřující homosexuální a křesťanské postoje, tak o práce odborníků (teologů, historiků, sociologů, antropologů, etnologů apod.) k tomuto tématu. Přesto je vnitřně celistvá. Autor s jistou mírou zdravé opatrnosti ukazuje v rozporu s oficiálními autoritami římskokatolické a jiných křesťanských církví, ale v kritické návaznosti na Bibli a tradici, jakož i na křesťanské dějiny, že lze dávat přednost stejnému pohlaví a být křesťanem. Nevyslovuje však kategorické soudy, nýbrž spíše ukazuje různá řešení. Návrhy skupin, směrů a jednotlivých aktivistů či teoretiků pouze neregistruje. Hodnotí je aspoň implicite, tím, že je dává do souvislosti a že domýšlí jejich řešení do důsledků.

Ivan O. Štampach

pic

Knihu Martina Putny, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury, považuji za mimořádně významnou práci o mimořádně důležité osobnosti českých dějin. Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje. Svoji práci opírá o mimořádně pečlivé studium dostupných zdrojů. K tomu píše elegantně a po výtce čtivě. Tato kniha představuje podle mého soudu zcela stěžejní počin v dosud většinou povrchním a často tendenčním myšlení o Václavu Havlovi. Nastavuje mu novou a vysokou laťku.

Erazim Kohák

Autorovi jde především o kontext Havlova myšlení a o to, kde hledat zdroje a inspirace pro jeho tvorbu. To je velmi případné, neboť Havel je v myšlení eklektik a navíc po celý svůj život působí jako mediátor – zprostředkovatel v nejrůznějších názorových interakcích, konfliktech, či konfrontacích. Takový – kontextuální – pohled na VH tu chybí. Podrobné analýzy Havlových stěžejních uměleckých či esejistických textů jsou sice cenné, ale onen kontext opomíjejí. Velmi zajímavý žánr „duchovního portrétu“ či “duchovní tváře“ zavedl v naší historiografii Josef Pekař a někteří jeho žáci v ní úspěšně pokračovali a dokázali napsat zajímavé knihy – Zdeněk Kalista (Duchovní tvář Karla IV.), Rudolf Holinka (Sv. Vojtěch) ad. Považuji za skvělé, že MCP na tuto tradici navazuje.

Jiří Suk

pic

Kniha představuje první souborné zpracování tématu homosexuality v české kultuře, konkrétně v literatuře, výtvarném uměním divadle a filmu. České osobnosti, díla a fenomény jsou přitom vždy vztahovány k obecnějším tendencím auroamerické kultury a analyzovány metodami, vycházejícími z vývoje příslušných disciplín světové vědy. K této práci se sdružili čeští (nebo v Čechách žijící) badatelé různých humanitních oborů, většinou střední a mladší generace, pod vedením literárního a kulturního historika Martina C. Putny.

pic

Hieronymus ze Stridonu čili svatý Jeroným napsal na sklonku 4. století podle modelu, zděděného od antických rétorů, první dějiny křesťanského písemnictví. Zahrnul do nich autory knih Nového zákona, teology pravověrné i heretické, i první autory duchovní poezie. Bral v potaz jak teologickou, tak literární stránku jejich díla. Vytvořil tak svérázné „work in progress“, ve kterém pokračovali v 5. století Gennadius z Massilie čili z Marseille; na počátku 7. století Isidorus z Hispalis neboli svatý Isidor Sevillský; v půli 7. století pak Ildefonsus z Toleta neboli svatý Ildefons. Dílo Hieronyma a jeho pokračovatelů poskytovalo téměř po tisíc let základní soubor informací o starokřesťanských autorech. V renesanci se z něj vyvinula speciální disciplína – patristika.
Český čtenář dostává do rukou přesně ten soubor medailonů pozdněantických křesťanských autorů, který měl k dispozici středověký evropský vzdělanec: dílo Hieronymovo, Gennadiovo i Isidorovo (neboť Ildefonsovo navázání mělo již jen lokální dosah). Překlad je doprovozen komentářem, obsahujícím kromě jiného novodobé názvy antických lokalit či informace o českých překladech popisovaných děl –– a samozřejmě vysvětlení historicko–kulturních souvislostí, propojujících autory, díla a témata trojjediného katalogu. Úvodní studie M. C. Putny poskytuje vhled do dějin žánru křesťanské literární historie a portréty jeho pozoruhodných, od sebe navzájem tolik odlišných tvůrců. Zpřístupněno je tak pramenné dílo, nezbytné pro zájemce jak o pozdní antiku, tak o teologii všech křesťanských tradic.

pic

Kniha Česká katolická literatura (1918–1945) navazuje na předchozí titul Česká katolická literatura (1848–1918) z roku 1998, který svého času vyvolal vlnu emocí, ale postavil nicméně nezpochybnitelné základy bádání v oblasti, která dosud ležela spíše stranou odborného zájmu. V novém díle Putna mapuje v široké mezinárodní perspektivě utváření katolického prostředí v době po první světové válce, roli náboženství obecně v atmosféře nově vzniklé první republiky, vymezení katolického milieu kolem formativní postavy Jaroslava Durycha, prochází dobovou publicistiku, ale též historiografii, státovědu či ekonomické teorie. Těžištěm je ovšem hledání uměleckého literárního vyjádření, recepce zahraničních impulzů (čistá poezie, katolický román), kontakty katolických básníků a spisovatelů s ostatními umělci a jejich vzájemné ideové ovlivňování (katolicismus a marxismus) či rozumění celým literárním hnutím prizmatem náboženského sentimentu (např. ruralismus). To vše vede k novému chápání mnoha rysů nejen prvorepublikové (a nejen katolické) kultury, ale též literatury a publicistiky druhé republiky (pravicová orientace většiny katolických intelektuálů) a dává částečný klíč i k chování katolických intelektuálů po druhé světové válce.

pic

Fotografie Hany Rysové ze Svaté země upomínají bezděky na původní význam slova "fotografie": "Fós" je světlo, "grafein" malovat. "Malovat světlem." Hana Rysová nevytvořila ve Svaté zemi ani fotografie dokumentární, ani fotografie žánrové, ale "malby světlem" - obrazy. Zobrazovala místa tisíckrát zobrazená - chrám Božího hrobu, Večeřadlo, Křížovou cestu, chrámový pahorek, chrám Božího narození v Betlémě a další. Tím hlavním jsou však pro ni nenápadné detail z těchto míst, u nichž třeba ani nemusí být vždy zřetelné, z kterých "ježíšovských" míst přesně pocházejí. Hana Rysová maluje světlem hlavně kameny. Kameny jako součásti staveb vytvořených lidskou rukou, kameny v přírodě, kameny jako výtvarné artefakty, působící esteticky svou strukturou, tvarem a povrchem - a kameny jako artefakty duchovní, jako svědky příběhů, které se na nich, v nich a u nich odehrály.M. C. Putna doplnil obrazy Hany Rysové svými zasvěcenými komentáři.

pic

Podoby náboženství v americké společnosti mohou fascinovat svou mnohostí až nepřehledností. Autor, dlouhodobě se zabývající vztahem kultury a náboženství, nabízí přehledný klíč: Probírá hlavní americké církve a duchovní proudy, jak se postupně objevovaly v amerických dějinách a jak se promítaly do společenského života i do umělecké tvorby, zvláště do literatury a filmu. Jednotlivé „obrazy“ tak poskytují charakteristiku puritánů, quakerů, evangelikálů či mormonů, mapují vývoj katolicismu, judaismu či buddhismu na americké půdě, zkoumají formy religiozity amerických černochů či podoby novopohanství, ale všímají si rovněž náboženského rozměru zednářství, transcendentalismu či tvorby beatnické generace. Publikace je doplněna bohatým fotografickým materiálem, který autor získal během ročního pobytu v USA.

pic

Kniha představuje výbor z celoživotního díla Karla VI. Schwarzenberga (1911 Čimelice- 1986 Vídeň). Toto dílo bylo zčásti publikováno ve vlasti (do roku 1948) a z části v exilu. Většinou bylo napsáno česky, částečně však i německy, případně anglicky či latinsky. Zčásti zůstalo pouze v rukopisech, dochovaných v autorově pozůstalosti ve Schwarzenberském archivu Murau ve Štýrsku. Texty byly vybrány z publikované i z rukopisné části díla. Byly sestaveny podle kombinace hlediska časového, žánrového, tematického i hlediska periodika, v němž byly otištěny – tak, aby se co nejjasněji vyjevil charakter Schwarzenbergova díla v jeho vývoji i v jeho konstantách:

pic

Cesta novověkých Evropanů za antikou musela být nutně poznamenána napětím. Napětím mezi dvojími prameny poznání antiky – mezi antickými TEXTY a mezi antickými MÍSTY a na nich přítomnými antickými artefakty. Napětím mezi obecným evropským snem o Řecku a mezi osobní modifikací tohoto snu, kterou si ten který poutník na základě své vlastní četby, naturelu a kreativity sám vytvořil.
Tato kniha je složena z textů, sledujících CESTU ZA ANTIKOU, zachycenou v dílech autorů osmnáctého až dvacátého století. Někteří z autorů tuto cestu reálně vykonali a znamenala pro ně a pro jejich dílo určující životní zážitek (Winckelmann, Goethe, Gertruda von le Fort, D. Fernandez, M.Yourcenarová). Jiní naopak tuto cestu reálně nevykonali – ale celé jejich dílo je jednou velkou „cestou za antikou“, podnikanou za pomoci antických textů a básnické imaginace (Hölderlin, Krška, Kuběna).

pic

V osmé knize autobiografie Báseň i pravda mluví Goethe o všeobecné úctě, jaké se Johann Joachim Winckelmann (1717-1768) v Německu těšil v době Goethova mládí, a též o šoku, který způsobila Winckelmannova nenadálá smrt. Goethe tedy Winckelmannův kult nezakládá, nýbrž dozrává v intelektuálním prostředí, které je jím již naplněno. Co však konkrétně bylo mládí na Winckelmannovi předmětem kultu?
Jednak to byl Winckelmannův „objektivní“ význam vědecký, to jest nové „objevení“ antiky: obrácení pozornosti od latinského starověku k „původnějšímu“ starověku řeckému a od poznávání antiky pouze skrze literaturu k rovnosilnému důrazu na výtvarná díla; zkoumání antiky „in situ“, tedy v krajinách, kde antika kdysi žila a kde se nejvíce dochovala; vypracování vůbec prvního rozvrhu vývojových etap antického umění, který v zásadě, byť s tisícerými korekcemi, platí dodnes. Toto vše letmo naznačila už autorova prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755, v podstatně rozšířené verzi 1756), to v ucelené podobě přinesly Dějiny umění starověku (1764) a díky tomu je Winckelmann pokládán za fundátora klasické archeologie i dějin umění.
Neméně ovšem Winckelmann na své současníky působil jakožto veřejně známá a diskutovaná osobnost.

pic

Mohlo by se zdát překvapivým, že do edice s názvem Poslední Římané vřazujeme dílo, jež nese tolikerý aspekt díla PRVNÍHO: Život svatého Martina z pera Sulpicia Severa je prvním velkým hagiografickým dílem latinského Západu, dílem kanonickým, vzorovým pro celé středověké svatopisectví. Hrdina díla, Martin z Tours, je prvním významným světcem latinského Západu, jehož světectví není dáno ani mučednictvím jako u tolika světců-obětí pronásledování křesťanů od prvního do čtvrtého století, ani literární činností na dogmatickém poli jako u Martinových současníků Ambrosia, Hieronyma či Augustina, nýbrž jen a jen kvalitou (virtus) jeho křesťanského života. Právě tento martinovský typus světce bude středověké hagiografii dominovat, a to z důvodů jak vnějších (řídká příležitost k mučednictví a faktické uzavření dogmatického systému), tak vnitřních (přitažlivost modelu „světce pro všední den“ a v jisté míře i obliba literárního díla o modelovém světci).

pic

Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícího v Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.

pic

Princip míchání vážnosti a ironie v drobných textech je vztažen k pozdně antickému žánru rétorické chvály.

Kniha se dělí na tři části:

  • Chvály času kruhového aneb Putnův kalendář,
  • In margine marginis: Mystifikace aneb Putnův bestiář,, v něm mimo jiné i jeden z vrcholů nehoráznosti, Mrazík psychoanalytický.
  • Chvály času stálevpředného aneb Putnův glosář, v něm mimo jiné Chvála rajčete.
pic

Dílo Órigena z Alexandrie (185-254/5) bývá nahlíženo v kontextu tří různých disciplín: Patristické teologie, dějin filosofie a literární historie. Východiskem přítomné knihy jsou dějiny literatury, do nichž Órigenés patří především jakožto autor systému biblické hermeneutiky, Spíše než Órigenově zpochybňované "ortodoxii" chce kniha porozumět Órigenově "doxa", tedy jeho "slávě", jedinečnosti jeho postavení v duchovních dějinách pozdní antiky.

První část knihy rekapituluje órigenovskou faktografii - jeho dobové zakotvení v multikulturní Alexandrii, jeho životní dráhu učitele první "křesťanské univerzity", kazatele a později "církevního disidenta", jakož i posmrtné spory o Órigenovu osobu i dílo, vedené od antiky až po současnost. Druhá část knihy předkládá a rozsáhlými citacemi z Órigenových textů dokládá interpretaci jeho osobnosti skrze klíč "trojí vášně", jak se jeví v jeho zdánlivě "neosobním" díle - "vášně logické", vedoucí až k vizi nebe jakožto věčné školy; "vášně pedagogické" a "vášně církevní".

My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky. (Druhé, rozšířené vydání. TORST, Praha 1999)
pic

První vydání Posledních křesťanů vyšlo roku 1994 v nakladatelství Herrmann a synové. Struktura knihy se od prvního vydání ke druhému nezměnila: V první části "Církevnosti", ve druhé "Apokalyptičnosti", ve třetí "Literárnosti". Nezměnil se ani princip kontrastu "hněvivosti", pokud jde o eseje o církvi a civilizaci, s "vlídností", pokud jde o portréty "protiproudných" současných českých autorů (Václav Vokolek, Petr Borkovec, Přemysl Rut...)
Změnil se však vnitřní přístup k tématům, k těm církevním i k těm česko-současně-literárním: Přibylo mírného odstupu - a proto přibylo ve druhém vydání několik esejů, které na některé předchozí texty navazují polemikou, korekcí, kontrapunktem. Nechtějí ty předchozí názory a soudy smazat, ale doplnit. Vždyť, výrazem Hanse Urse von Balthasara, pravda je symfonická. Na některých klíčových tezích však není co měnit. Například na Chvále autorství.

Órigenés: O Písni písní. (Výbor, studie a komentář Martin C. Putna. Překlad Martin C. Putna, Jakub Sitár. Herrmann a synové, Praha 2000)
pic

Kniha zahrnuje čtyři různé texty:

První je studie Píseň písní v dějinách evropského myšlení, která sleduje osudy výkladů Písně písní u raných křesťanů, u Órigena, u Órigenových alegorizujících následovníků v pozdní antice a ve středověku, u Bernarda z Clairvaux, u španělských mystiků a konečně u Luthera a Herdera - u těch, kdo ve dvou fázích provedli "severský obrat" od alegorického výkladu k doslovnému, to jest "obyčejně" erotickému.

pic

První soustavné dějiny tématu v české literární historii. Katolická literatura je definována na základě literární sociologie: Jakožto písemnictví určité společenské skupiny, která se během 19. století názorově vymezuje vůči společnosti většinové, to jest sekulární či sekularizující se. V české literatuře lze za bod počátku, tedy názorového rozdělení české společnosti a vzniku "uvědoměle katolické menšiny" označit rok 1848. Od něj vede výklad přes Katolickou modernu k prvním klasikům české katolické literatury - Josefu Florianovi a Jakubu Demlovi. Teprve v tomto kontextu dostává svůj pravý smysl i dílo Josefa Floriana.

pic

Uspořádali Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Z ruských originálů přeložili Petr Borkovec, Jaroslav Kabíček, Luděk Kubišta, Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Předmluvu a ediční poznámky napsal a kalendárium sestavil Martin C. Putna.

pic

Experiment s žánry ve vnější podobě románu, čtený obvykle (mylně) jako autentický deník.

Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917-1991. (Petrov, Brno 1993-1994 (dva svazky, spoluautorkou druhého dílu Miluše Zadražilová))
pic

Rusko mimo Rusko bylo první českou knihou, která téma ruské emigrační kultury otevřela. Mezitím bádání o emigraci značně pokročilo. Knize Rusko mimo Rusko tak zůstává především význam "pionýrský".