Knihy

Podoby náboženství v americké společnosti mohou fascinovat svou mnohostí až nepřehledností. Autor, dlouhodobě se zabývající vztahem kultury a náboženství, nabízí přehledný klíč: Probírá hlavní americké církve a duchovní proudy, jak se postupně objevovaly v amerických dějinách a jak se promítaly do společenského života i do umělecké tvorby, zvláště do literatury a filmu. Jednotlivé „obrazy“ tak poskytují charakteristiku puritánů, quakerů, evangelikálů či mormonů, mapují vývoj katolicismu, judaismu či buddhismu na americké půdě, zkoumají formy religiozity amerických černochů či podoby novopohanství, ale všímají si rovněž náboženského rozměru zednářství, transcendentalismu či tvorby beatnické generace. Publikace je doplněna bohatým fotografickým materiálem, který autor získal během ročního pobytu v USA.

Kniha představuje výbor z celoživotního díla Karla VI. Schwarzenberga (1911 Čimelice- 1986 Vídeň). Toto dílo bylo zčásti publikováno ve vlasti (do roku 1948) a z části v exilu. Většinou bylo napsáno česky, částečně však i německy, případně anglicky či latinsky. Zčásti zůstalo pouze v rukopisech, dochovaných v autorově pozůstalosti ve Schwarzenberském archivu Murau ve Štýrsku. Texty byly vybrány z publikované i z rukopisné části díla. Byly sestaveny podle kombinace hlediska časového, žánrového, tematického i hlediska periodika, v němž byly otištěny – tak, aby se co nejjasněji vyjevil charakter Schwarzenbergova díla v jeho vývoji i v jeho konstantách:

Cesta novověkých Evropanů za antikou musela být nutně poznamenána napětím. Napětím mezi dvojími prameny poznání antiky – mezi antickými TEXTY a mezi antickými MÍSTY a na nich přítomnými antickými artefakty. Napětím mezi obecným evropským snem o Řecku a mezi osobní modifikací tohoto snu, kterou si ten který poutník na základě své vlastní četby, naturelu a kreativity sám vytvořil.
Tato kniha je složena z textů, sledujících CESTU ZA ANTIKOU, zachycenou v dílech autorů osmnáctého až dvacátého století. Někteří z autorů tuto cestu reálně vykonali a znamenala pro ně a pro jejich dílo určující životní zážitek (Winckelmann, Goethe, Gertruda von le Fort, D. Fernandez, M.Yourcenarová). Jiní naopak tuto cestu reálně nevykonali – ale celé jejich dílo je jednou velkou „cestou za antikou“, podnikanou za pomoci antických textů a básnické imaginace (Hölderlin, Krška, Kuběna).

V osmé knize autobiografie Báseň i pravda mluví Goethe o všeobecné úctě, jaké se Johann Joachim Winckelmann (1717-1768) v Německu těšil v době Goethova mládí, a též o šoku, který způsobila Winckelmannova nenadálá smrt. Goethe tedy Winckelmannův kult nezakládá, nýbrž dozrává v intelektuálním prostředí, které je jím již naplněno. Co však konkrétně bylo mládí na Winckelmannovi předmětem kultu?
Jednak to byl Winckelmannův „objektivní“ význam vědecký, to jest nové „objevení“ antiky: obrácení pozornosti od latinského starověku k „původnějšímu“ starověku řeckému a od poznávání antiky pouze skrze literaturu k rovnosilnému důrazu na výtvarná díla; zkoumání antiky „in situ“, tedy v krajinách, kde antika kdysi žila a kde se nejvíce dochovala; vypracování vůbec prvního rozvrhu vývojových etap antického umění, který v zásadě, byť s tisícerými korekcemi, platí dodnes. Toto vše letmo naznačila už autorova prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755, v podstatně rozšířené verzi 1756), to v ucelené podobě přinesly Dějiny umění starověku (1764) a díky tomu je Winckelmann pokládán za fundátora klasické archeologie i dějin umění.
Neméně ovšem Winckelmann na své současníky působil jakožto veřejně známá a diskutovaná osobnost.

Mohlo by se zdát překvapivým, že do edice s názvem Poslední Římané vřazujeme dílo, jež nese tolikerý aspekt díla PRVNÍHO: Život svatého Martina z pera Sulpicia Severa je prvním velkým hagiografickým dílem latinského Západu, dílem kanonickým, vzorovým pro celé středověké svatopisectví. Hrdina díla, Martin z Tours, je prvním významným světcem latinského Západu, jehož světectví není dáno ani mučednictvím jako u tolika světců-obětí pronásledování křesťanů od prvního do čtvrtého století, ani literární činností na dogmatickém poli jako u Martinových současníků Ambrosia, Hieronyma či Augustina, nýbrž jen a jen kvalitou (virtus) jeho křesťanského života. Právě tento martinovský typus světce bude středověké hagiografii dominovat, a to z důvodů jak vnějších (řídká příležitost k mučednictví a faktické uzavření dogmatického systému), tak vnitřních (přitažlivost modelu „světce pro všední den“ a v jisté míře i obliba literárního díla o modelovém světci).

Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícího v Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.

Princip míchání vážnosti a ironie v drobných textech je vztažen k pozdně antickému žánru rétorické chvály.

Kniha se dělí na tři části:

• Chvály času kruhového aneb Putnův kalendář,
• In margine marginis: Mystifikace aneb Putnův bestiář,, v něm mimo jiné i jeden z vrcholů nehoráznosti, Mrazík psychoanalytický.
• Chvály času stálevpředného aneb Putnův glosář, v něm mimo jiné Chvála rajčete.

Dílo Órigena z Alexandrie (185-254/5) bývá nahlíženo v kontextu tří různých disciplín: Patristické teologie, dějin filosofie a literární historie. Východiskem přítomné knihy jsou dějiny literatury, do nichž Órigenés patří především jakožto autor systému biblické hermeneutiky, Spíše než Órigenově zpochybňované "ortodoxii" chce kniha porozumět Órigenově "doxa", tedy jeho "slávě", jedinečnosti jeho postavení v duchovních dějinách pozdní antiky.

První část knihy rekapituluje órigenovskou faktografii - jeho dobové zakotvení v multikulturní Alexandrii, jeho životní dráhu učitele první "křesťanské univerzity", kazatele a později "církevního disidenta", jakož i posmrtné spory o Órigenovu osobu i dílo, vedené od antiky až po současnost. Druhá část knihy předkládá a rozsáhlými citacemi z Órigenových textů dokládá interpretaci jeho osobnosti skrze klíč "trojí vášně", jak se jeví v jeho zdánlivě "neosobním" díle - "vášně logické", vedoucí až k vizi nebe jakožto věčné školy; "vášně pedagogické" a "vášně církevní".

První vydání Posledních křesťanů vyšlo roku 1994 v nakladatelství Herrmann a synové. Struktura knihy se od prvního vydání ke druhému nezměnila: V první části "Církevnosti", ve druhé "Apokalyptičnosti", ve třetí "Literárnosti". Nezměnil se ani princip kontrastu "hněvivosti", pokud jde o eseje o církvi a civilizaci, s "vlídností", pokud jde o portréty "protiproudných" současných českých autorů (Václav Vokolek, Petr Borkovec, Přemysl Rut...)
Změnil se však vnitřní přístup k tématům, k těm církevním i k těm česko-současně-literárním: Přibylo mírného odstupu - a proto přibylo ve druhém vydání několik esejů, které na některé předchozí texty navazují polemikou, korekcí, kontrapunktem. Nechtějí ty předchozí názory a soudy smazat, ale doplnit. Vždyť, výrazem Hanse Urse von Balthasara, pravda je symfonická. Na některých klíčových tezích však není co měnit. Například na Chvále autorství.

Kniha zahrnuje čtyři různé texty:

První je studie Píseň písní v dějinách evropského myšlení, která sleduje osudy výkladů Písně písní u raných křesťanů, u Órigena, u Órigenových alegorizujících následovníků v pozdní antice a ve středověku, u Bernarda z Clairvaux, u španělských mystiků a konečně u Luthera a Herdera - u těch, kdo ve dvou fázích provedli "severský obrat" od alegorického výkladu k doslovnému, to jest "obyčejně" erotickému.

První soustavné dějiny tématu v české literární historii. Katolická literatura je definována na základě literární sociologie: Jakožto písemnictví určité společenské skupiny, která se během 19. století názorově vymezuje vůči společnosti většinové, to jest sekulární či sekularizující se. V české literatuře lze za bod počátku, tedy názorového rozdělení české společnosti a vzniku "uvědoměle katolické menšiny" označit rok 1848. Od něj vede výklad přes Katolickou modernu k prvním klasikům české katolické literatury - Josefu Florianovi a Jakubu Demlovi. Teprve v tomto kontextu dostává svůj pravý smysl i dílo Josefa Floriana.

Uspořádali Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Z ruských originálů přeložili Petr Borkovec, Jaroslav Kabíček, Luděk Kubišta, Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Předmluvu a ediční poznámky napsal a kalendárium sestavil Martin C. Putna.

Experiment s žánry ve vnější podobě románu, čtený obvykle (mylně) jako autentický deník.

Rusko mimo Rusko bylo první českou knihou, která téma ruské emigrační kultury otevřela. Mezitím bádání o emigraci značně pokročilo. Knize Rusko mimo Rusko tak zůstává především význam "pionýrský".